Zimní válka
Napsal: čtv 26 pro, 2013 15:25
Zimní válka
Zimní válka bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. Sovětský svaz byl za toto ilegální napadení vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů.[P 12]
Útok na Finsko představoval další krok v expanzi SSSR stvrzené Paktem Ribbentrop - Molotov. V okamžiku, kdy Nejvyšší sovět Sovětského svazu 31. srpna 1939 jednomyslně tuto smlouvu schválil, seznámil maršál Vorošilov shromážděné poslance s reformami, ke kterým došlo v Rudé armádě v posledních pěti letech vlivem nezpochybnitelné Stalinovy autority.[9] Tato vlna represí a čistek znamenala do září 1938 odchod 36 761 příslušníků velitelského sboru a více než 3000 velitelů sovětského námořnictva.[10] Zároveň byli přiděleni k velitelům političtí komisaři, kteří ve skutečnosti o všem rozhodovali, přestože vojenské strategii často ani nerozuměli.[11] Právě vlivem těchto faktorů a zároveň vysoké morálky finských ozbrojených sil bylo možné bránit se této invazi mnohem déle, než Sověti očekávali,[12] přestože jejich armáda měla třikrát více vojáků, třicetkrát více letadel a dvěstěkrát více tanků než Finové. Teprve po rozsáhlých přeskupeních a příchodu dalších posil se Rudé armádě podařilo prolomit 14. února 1940 finské pozice v Mannerheimově linii.[P 13]
Výsledek válečných událostí umožnil tehdejšímu ministru zahraničí Molotovovi dosáhnout po složitých jednáních naplnění minimálních sovětských požadavků, které nebyla Rudá armáda schopna prosadit silou svých zbraní.[13] Finsko postoupilo SSSR 11 % svého předválečného území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji) a ztratilo 30 % ekonomických zvýhodnění vůči Sovětskému svazu.[14] Nepřesvědčivý výkon Rudé armády v této válce vedl k prudkému propadu její prestiže[15] a přesvědčil Hitlera, že SSSR snadno porazí. Na druhé straně Rudá armáda tak dostala šanci provést reorganizaci a komisařem pro obranu byl jmenován armádní velitel 1. stupně Timošenko, který nahradil maršála Vorošilova. Finové si zase udrželi svoji svrchovanost, zvětšila se jejich mezinárodní prestiž a zároveň byla tato hrdinská obrana napadeného národa prostředkem k definitivnímu překonání rozštěpení finské společnosti po finské občanské válce v roce 1918.[16][P 14]
Zimní válka je většinou brána jako součást druhé světové války, není to však všeobecně přijatý názor a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Značný význam při výběru jednoho z těchto náhledů hraje otázka, zda posuzovatel akceptuje názor, že Sovětský svaz byl v letech 1939-1941 spojencem a spolubojovníkem Osy.
Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let a v roce 1934 se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po jejich porážce, když se pokusili v roce 1920 zavraždit generála Mannerheima. Během stalinismu, který následoval, označovala sovětská propaganda finské přední představitele za fašistickou kliku. [17] Stalin, který získal neomezenou moc po velké čistce v 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Ruské impérium během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následné Ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Ruské impérium mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, a chtěla, aby nově „pokřtěné“ město Leningrad získalo obdobné postavení.[18] V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek:
uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci
uzavření smlouvy o vojenské spolupráci:
právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády
právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády
právo přesunovat po finském území jednotky
právo vojensky využívat přístav Petsamo
závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv
vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu
vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově
přesun hranice na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto - Lippola
Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Krom nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná i ekonomicky - za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila.
Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hanko a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji.[19] V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá. Tento postoj finská delegace až do svého odjezdu 13. listopadu nezměnila a Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic v Baltském moři tak definitivně skončila.[20] Finská vláda se časně ráno 30. listopadu 1939 sešla na zvláštním zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.[21]
Sovětský svaz podepsal v srpnu 1939 Ribbentrop-Molotovův pakt s nacistickým Německem, který byl v podstatě paktem o neútočení, ale tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska.[22] Hitler si tím zajistil volné ruce při útoku na Polsko (1. září 1939) a měl otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Rudá armáda překročila již 17. září 1939 polské hranice a postupně se chystala k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.
Sověti začali s intenzivní mobilizací v blízkosti finských hranic již koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo teprve v říjnu 1939.[23] Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident,[24][P 16] který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech přerušily obě strany 29. listopadu diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území.[26] 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát byl později transformován na Karelo-finskou SSR. Spolu s touto transformací formálně zanikla i tato vláda.[27] V roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byla tato část přičleněna k Republice Karélie.
Sovětský svaz chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak ji v září předvedl nacistický wehrmacht v Polsku. Operační plán vypracoval velitel leningradské oblasti, armádní velitel 2. stupně Mereckov, když Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckův operační plán předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili náhodou švédskou hranici.[28] Kapitulace Helsinek se předpokládala na 21. prosince jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám. Ofenziva vojsk Leningradského vojenského okruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii (8 dnů) a v Karélii, severně od Ladožského jezera (15 dnů). Zbývající síly měly provádět malé útočné akce na odvrácení pozornosti po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk.[29] Baltské loďstvo dostalo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu.[30] V téže době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.[31]
Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že [32][33]
útok naplánuje Leningradský vojenský okruh, jehož velitelem byl Kirill Afanasjevič Mereckov
hlavní útok proti Finsku povedou vojska 7. armády na Karelské šíji, protože se předpokládala průchodnost nedokončených opevnění Mannerheimovy linie;[P 17]
velitel – armádní velitel 2. stupně Vsevolod Fjodorovič Jakovlev, náčelník štábu – brigádní velitel Vasilij Nikolajevič Gordov
19. střelecký sbor – divizní velitel Filip Nikonorovič Starikov
50. střelecký sbor – divizní velitel Filip Danilovič Gorelenko
10. tankový sbor – divizní velitel Prokofij Logvinovič Romaněnko
vojska 8. armády zaútočí severně od Ladožského jezera na finský železniční uzel Sortavala;
velitel – divizní velitel Ivan Nikitič Chabarov, náčelník štábu – plukovník Georgij Andrejevič Larionov
1. střelecký sbor – brigádní velitel Roman Ivanovič Panin
56. střelecký sbor – divizní velitel Alexandr Ivanovič Čerepanov
vojska 9. armády severně od 8. armády budou sloužit jako spojovací článek ke 14. armádě;
velitel – sborový velitel Michail Pavlovič Duchanov, náčelník štábu – divizní velitel Alexandr Dmitrijevič Sokolov
47. střelecký sbor – brigádní velitel Ivan Fjodorovič Dašičev
zvláštní střelecký sbor – divizní velitel Maxim Sergejevič Šmyrov
vojska 14. armády se měly připravit k útoku na západní pobřeží Rybářského poloostrova;
velitel – divizní velitel Valerian Alexandrovič Frolov, náčelník štábu – brigádní velitel Boris Alexejevič Pigarevič
1. sbor Finské lidové armády – divizní velitel Alexej Mojsejevič Antilla
válečné lodi Baltského loďstva zničí pobřežní dělostřelecké baterie na obou březích Karelské šíje;
velitel loďstva – komodor 1. stupně Vladimir Filippovič Tribuc, náčelník štábu – kapitán 1. stupně Jurij Alexandrovič Pantělejev
Eskadra bitevních lodí – komodor 2. stupně Nikolaj Nikolajevič Něsvickij[P 18]
Ladožská válečná flotila – kapitán 2. stupně Kobylskij
Severní loďstvo obsadí město Petsamo a ponorky budou provádět průzkumnou a hlídkovou činnost ve fjordu Varanger a podél norského pobřeží a podpoří útok jednotek 14. armády v úžině Rybářského poloostrova;[34]
velitel loďstva – komodor 2. stupně Valentin Pjotrovič Drozd, náčelník štábu – kapitán 1. stupně Ivan Fjodorovič Golubkov-Monatkin
Zimní válka bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. Sovětský svaz byl za toto ilegální napadení vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů.[P 12]
Útok na Finsko představoval další krok v expanzi SSSR stvrzené Paktem Ribbentrop - Molotov. V okamžiku, kdy Nejvyšší sovět Sovětského svazu 31. srpna 1939 jednomyslně tuto smlouvu schválil, seznámil maršál Vorošilov shromážděné poslance s reformami, ke kterým došlo v Rudé armádě v posledních pěti letech vlivem nezpochybnitelné Stalinovy autority.[9] Tato vlna represí a čistek znamenala do září 1938 odchod 36 761 příslušníků velitelského sboru a více než 3000 velitelů sovětského námořnictva.[10] Zároveň byli přiděleni k velitelům političtí komisaři, kteří ve skutečnosti o všem rozhodovali, přestože vojenské strategii často ani nerozuměli.[11] Právě vlivem těchto faktorů a zároveň vysoké morálky finských ozbrojených sil bylo možné bránit se této invazi mnohem déle, než Sověti očekávali,[12] přestože jejich armáda měla třikrát více vojáků, třicetkrát více letadel a dvěstěkrát více tanků než Finové. Teprve po rozsáhlých přeskupeních a příchodu dalších posil se Rudé armádě podařilo prolomit 14. února 1940 finské pozice v Mannerheimově linii.[P 13]
Výsledek válečných událostí umožnil tehdejšímu ministru zahraničí Molotovovi dosáhnout po složitých jednáních naplnění minimálních sovětských požadavků, které nebyla Rudá armáda schopna prosadit silou svých zbraní.[13] Finsko postoupilo SSSR 11 % svého předválečného území (Rybářský poloostrov, Ladožskou Karélii a Karelskou šíji) a ztratilo 30 % ekonomických zvýhodnění vůči Sovětskému svazu.[14] Nepřesvědčivý výkon Rudé armády v této válce vedl k prudkému propadu její prestiže[15] a přesvědčil Hitlera, že SSSR snadno porazí. Na druhé straně Rudá armáda tak dostala šanci provést reorganizaci a komisařem pro obranu byl jmenován armádní velitel 1. stupně Timošenko, který nahradil maršála Vorošilova. Finové si zase udrželi svoji svrchovanost, zvětšila se jejich mezinárodní prestiž a zároveň byla tato hrdinská obrana napadeného národa prostředkem k definitivnímu překonání rozštěpení finské společnosti po finské občanské válce v roce 1918.[16][P 14]
Zimní válka je většinou brána jako součást druhé světové války, není to však všeobecně přijatý názor a zejména v anglicky a rusky mluvícím světě je často označována jako souběžný konflikt, který jen probíhal ve stejnou dobu. Značný význam při výběru jednoho z těchto náhledů hraje otázka, zda posuzovatel akceptuje názor, že Sovětský svaz byl v letech 1939-1941 spojencem a spolubojovníkem Osy.
Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let a v roce 1934 se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po jejich porážce, když se pokusili v roce 1920 zavraždit generála Mannerheima. Během stalinismu, který následoval, označovala sovětská propaganda finské přední představitele za fašistickou kliku. [17] Stalin, který získal neomezenou moc po velké čistce v 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Ruské impérium během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následné Ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Ruské impérium mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, a chtěla, aby nově „pokřtěné“ město Leningrad získalo obdobné postavení.[18] V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek:
uzavření smlouvy o hospodářské spolupráci
uzavření smlouvy o vojenské spolupráci:
právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády
právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády
právo přesunovat po finském území jednotky
právo vojensky využívat přístav Petsamo
závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv
vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu
vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově
přesun hranice na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto - Lippola
Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Krom nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná i ekonomicky - za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila.
Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hanko a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji.[19] V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá. Tento postoj finská delegace až do svého odjezdu 13. listopadu nezměnila a Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic v Baltském moři tak definitivně skončila.[20] Finská vláda se časně ráno 30. listopadu 1939 sešla na zvláštním zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.[21]
Sovětský svaz podepsal v srpnu 1939 Ribbentrop-Molotovův pakt s nacistickým Německem, který byl v podstatě paktem o neútočení, ale tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska.[22] Hitler si tím zajistil volné ruce při útoku na Polsko (1. září 1939) a měl otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Rudá armáda překročila již 17. září 1939 polské hranice a postupně se chystala k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.
Sověti začali s intenzivní mobilizací v blízkosti finských hranic již koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo teprve v říjnu 1939.[23] Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident,[24][P 16] který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech přerušily obě strany 29. listopadu diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území.[26] 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát byl později transformován na Karelo-finskou SSR. Spolu s touto transformací formálně zanikla i tato vláda.[27] V roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byla tato část přičleněna k Republice Karélie.
Sovětský svaz chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak ji v září předvedl nacistický wehrmacht v Polsku. Operační plán vypracoval velitel leningradské oblasti, armádní velitel 2. stupně Mereckov, když Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckův operační plán předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili náhodou švédskou hranici.[28] Kapitulace Helsinek se předpokládala na 21. prosince jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám. Ofenziva vojsk Leningradského vojenského okruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii (8 dnů) a v Karélii, severně od Ladožského jezera (15 dnů). Zbývající síly měly provádět malé útočné akce na odvrácení pozornosti po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk.[29] Baltské loďstvo dostalo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu.[30] V téže době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.[31]
Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že [32][33]
útok naplánuje Leningradský vojenský okruh, jehož velitelem byl Kirill Afanasjevič Mereckov
hlavní útok proti Finsku povedou vojska 7. armády na Karelské šíji, protože se předpokládala průchodnost nedokončených opevnění Mannerheimovy linie;[P 17]
velitel – armádní velitel 2. stupně Vsevolod Fjodorovič Jakovlev, náčelník štábu – brigádní velitel Vasilij Nikolajevič Gordov
19. střelecký sbor – divizní velitel Filip Nikonorovič Starikov
50. střelecký sbor – divizní velitel Filip Danilovič Gorelenko
10. tankový sbor – divizní velitel Prokofij Logvinovič Romaněnko
vojska 8. armády zaútočí severně od Ladožského jezera na finský železniční uzel Sortavala;
velitel – divizní velitel Ivan Nikitič Chabarov, náčelník štábu – plukovník Georgij Andrejevič Larionov
1. střelecký sbor – brigádní velitel Roman Ivanovič Panin
56. střelecký sbor – divizní velitel Alexandr Ivanovič Čerepanov
vojska 9. armády severně od 8. armády budou sloužit jako spojovací článek ke 14. armádě;
velitel – sborový velitel Michail Pavlovič Duchanov, náčelník štábu – divizní velitel Alexandr Dmitrijevič Sokolov
47. střelecký sbor – brigádní velitel Ivan Fjodorovič Dašičev
zvláštní střelecký sbor – divizní velitel Maxim Sergejevič Šmyrov
vojska 14. armády se měly připravit k útoku na západní pobřeží Rybářského poloostrova;
velitel – divizní velitel Valerian Alexandrovič Frolov, náčelník štábu – brigádní velitel Boris Alexejevič Pigarevič
1. sbor Finské lidové armády – divizní velitel Alexej Mojsejevič Antilla
válečné lodi Baltského loďstva zničí pobřežní dělostřelecké baterie na obou březích Karelské šíje;
velitel loďstva – komodor 1. stupně Vladimir Filippovič Tribuc, náčelník štábu – kapitán 1. stupně Jurij Alexandrovič Pantělejev
Eskadra bitevních lodí – komodor 2. stupně Nikolaj Nikolajevič Něsvickij[P 18]
Ladožská válečná flotila – kapitán 2. stupně Kobylskij
Severní loďstvo obsadí město Petsamo a ponorky budou provádět průzkumnou a hlídkovou činnost ve fjordu Varanger a podél norského pobřeží a podpoří útok jednotek 14. armády v úžině Rybářského poloostrova;[34]
velitel loďstva – komodor 2. stupně Valentin Pjotrovič Drozd, náčelník štábu – kapitán 1. stupně Ivan Fjodorovič Golubkov-Monatkin
